Reálie

Apollyté a Dajmoni

Jednou před dávnými věky Apollón stvořil rasu, která všemi směry předčila lidstvo. Převyšovali jej inteligencí, krásou, silou. Nazval je Apollyti. Říká se, že chtěl pouze popudit Zea tím, že dokáže stvořit něco mnohem dokonalejšího než lidi, které vůdce Olympu neustále opěvoval chválou a pýchou.

Ovšem jak bezchybní byli navenek, tak zkažení uvnitř. Snili o tom, že ovládnou celou zemi, a nakonec i samotný Olymp. Apollón znepokojivé cíle svých dětí neřešil, proč by také měl? Kdyby se jim to podařilo, právě jemu by připadla příčka nejvyššího boha.

Zeus vykázal Apollyty na ostrov zvaný Atlantida a doufal, že zde budou poklidně žít. Mýlil se. Jelikož řečtí králové odmítli učinit Řecko pouhou Atlantskou provincií, jak Apollyté požadovali, rozpoutali válku. Přesně jak praví staré pořekadlo – když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.

Řecko bojovalo všemi možnými prostředky, ale bohužel bylo soustavně poráženo. Nejenže jejich nepřítel ovládal mnohem vyspělejší technologii, ale také jej podporoval samotný Apollón. Pokud bitevní pole tonulo ve slunečních paprscích, Apollyté neměli rovného soupeře.

Řečtí králové byli v koncích. Shromáždili své kněží a věštce, aby vymysleli, jak získat přízeň Apollóna na svou stranu. Jeden věštec pravil, že pouze ta nejkrásnější ze všech řeckých princezen dokáže okouzlit a zkrotit divokého boha. Ryssa, mladá a čistá, byla věštci vybrána jako jejich spása a pověřena osudem stát se Apollónovou milenkou.

Vzhledem ke své povaze, Apollón spanilé Rysse neodolal. Říkávalo se, že propadl lásce, která nakonec vyvrcholila narozením jeho syna. Ovšem láska nikdy nebyla součástí emocí, kterých byl bůh schopen. Zatímco využíval Ryssu jako domácího mazlíčka, kterého časem nahradí, šířil mezi Řeky falešné povědomí o přízni a nadále podporoval pouze své Apollyty.

Kromě Ryssy však existovala další žena navštěvující Apollonova lože. Královna Apollytů. Když se doslechla novinku ohledně další milenky, začala žárlit. Poslala skupinu zabijáků, aby matku i dítě zavraždili. Navíc přikázala, aby těla vypadala jako po útoku divokého zvířete. A tak se stalo.

Zohavené tělo Ryssy hned vedle dítěte zažehlo v Apollonovi pekelný vztek a prahl po pomstě. Kdyby jej tehdy nezastavila Artemis, jeho sestra, zničil by každičkého Apollyta. Proč to udělala? Protože jsou stvoření z jeho masa a krve. Pokud zemřenou oni, stáhnou sebou samotného Apollóna včetně slunce. Svět by přestal existovat. Apollon tedy vymyslel jiný trest, aby dosáhl pomsty – kletbu.

Vyhnal je z denního světla, aby na ně nikdy nemusel znovu pohlédnout a připomínat si jejich zradu. Když konali jako zvířata, sami se zvířaty stali. Přiděl jim dlouhé špičáky, ostré smysly a oči dravce. Aby přežili, byli nuceni pravidelně pít krev ostatních vlastního druhu. Ale největší rána byla, že mohli žít pouze do dvaceti sedmi let – ten samý věk, v němž zemřela Ryssa. Den svých dvacátých sedmých narozenin jsou pomalým, bolestivým procesem doslova proměněni v prach.

Ve stejné době jako uvalení kletby padla samotná Atlantida. Apollón rád vykládal, že sám celý ostrov zničil jako součást pomsty, ale pravda spočívala úplně někde jinde. Prokletí Apollyté, kteří přežili pád Atlantidy byli nuceni hledat nové domovy napříč celým Středomořím a dalších zemích. Zpočátku se zdálo, že rasa odsouzená zemřít v raném věku postupem času úplně zanikne. Ale poté za nimi přišla bohyně zvaná Apollymi a ukázala jim, jak obejít smrt tím, že polapí lidskou duši. Jen tak si mohli prodloužit život. Potíž byla v tom, že ukradená lidská duše dlouho nepřežila a každých pár týdnů musela být nahrazena novou.

Uzmutím lidské duše tisíce Apollytů páchalo horší skutky než vraždu, protože jakmile duše v jejich těle zemře, zůstane navždy ztracená. Žádné nebe či peklo, pouze prázdnota. Od tohoto okamžiku nebyli součástí rasy Apollytů, ale Dajmonů a stali se nepřáteli Bohů.

Zvěrolovci

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Slova skrývající mnoho pravdy, která neodmyslitelně provází lidské osudy včetně jejich pádu. A zrození zvěrolovců nebylo výjimkou, neboť začalo právě tou nejčistší myšlenkou.

Král Lycaon z Arkádie šťastně vstoupil do důležité etapy svého života – manželství. Neměl však tušení, že jeho milovaná královna před ním ukrývala tajemství. Nebyla obyčejným člověkem, nýbrž jednou z rasy Apollitů. Rasy, kterou bůh Apollon proklel a odsoudil zemřít v pouhém rozkvětu mládí: dvaceti sedmi letech.

Lycaon získal dva zdravé syny a těšil se z budoucnosti, kterou mají všichni před sebou. Dokud nenastal den dvacátých sedmých narozenin jeho milované, které měly být její poslední. Pohlcen zármutkem a zoufalstvím byl nucen sledovat chřadnutí mladé ženy, dokud jemnou kůži nehyzdily hluboké vrásky, vlasy nezbělely a jiskra života nevyhasla. Když poté zaslechl dětský pláč svých synů uvědomil si, že před sebou mají stejně krutý osud.

Žalem zničený král svolal všechny své kněze požadujíc nalezení léku, kličky, jakékoliv možnosti, jak prokletí uniknout. Nečekal jej však úspěch ani pramalé svitnutí naděje. Žádná moudrost není dostatečně silná k tomu, aby předčila kostky osudu vržené Sudičkami.

Lycaon odmítl přijmout tento výrok. Nikomu, dokonce ani zpropadeným Sudičkám nechtěl dovolit, aby mu vzali jeho milované syny. Jelikož sám oplýval kouzelnou mocí, začal vytvářet experimenty hledajíc jakoukoliv cestu, jak prodloužit život prokleté rase Apollitů. Roky strávil těmito experimenty, kdy pomocí magie spojil podstatu Apollitů se zvířaty známými pro svou sílu: s medvědy, pantery, leopardy, jestřáby, lvy, tygry, šakaly, vlky a draky. Zdokonaloval novou rasu tak dlouho, až lék skutečně našel. Propojil své syny s dvěma nejsilnějšími zvířaty, které testoval a obdařil je větší silou a magií než ostatní zvířata. Staršího, šlechetného a pokorného syna propojil s drakem. Mladšího, namyšleného a chamtivého s vlkem. Nedosáhl však pouze toho, že žili déle než dvacet sedm let, oni žili desetkrát až dvanáctkrát déle než lidé.

A také nebyli úplně stejní. Jeden z nich měl srdce zvířete a druhý srdce člověka. Ti, kterým v hrudi tlouklo lidské srdce se nazývali Arkádi po Lycaonově národu. Rodili se a žili jako lidé, dokud puberta nevypustila jejich magické schopnosti a neumožnila jim přeměnu ve zvíře.

Těm, kterým připadlo zvířecí srdce, se říkalo Katagariáni. Magické schopnosti u nich fungovaly přesně opačně. Narození jako zvířata, která díky hormonům v pubertě mohla převzít lidskou podobu. Zvířecí srdce však vždy ovlivňovala jejich činy nehledě na podobu.

Mladšího syna zanedlouho pohltila žárlivost, neboť chtěl také přijmout podstatu draka. Napadl vlastního bratra a vtáhl jej do boje, který se stal osudným oběma. Lycaon strávil roky hledáním léku pro záchranu svých dětí, ale nakonec o ně stejně přišel. Jednoho dne však zjistil, že lidská podoba zvěrolovců odpovídá jeho synům, neboť převzali část jejich DNA. A tak je přijal za vlastní.

Toto přetváření osudu ale neuniklo pozornosti Sudiček. Požadovaly, aby zabil všechna vytvořená zvířata. Lycaon odmítl. Sudičky rozhněvané jeho arogancí a drzostí, kdy se míchal do jejich práce vymyslely trest. „Nikdy mezi nimi nebude mír,“ vyhlásila Clótho, sudička splétání nití osudu. „Stráví věčnost vzájemnou nenávistí a bojem mezi sebou, dokud poslední z nich nezemře.“

Bohyně sporů, rivality a válečných konfliktů, Discordia, mezi ně tedy zasela nedůvěru. Arkádi se cítili vůči zvířecím zástupcům rasy nadřazenější. Vždyť to oni byli lidé schopní rozumného myšlení, zatímco Katagariáni byli jen tupá zvířata, která měla schopnost zdánlivě převzít lidskou podobu.

A tak časem dva druhy, které měly žít společně v míru, započaly nekonečnou válku. Zvířata byla přesvědčená o tom, že Arkádi příliš podléhají lidským nezmarům jako chamtivost, závist, lakomství a jsou skutečnou hrozbou. Arkádi zase věřili, že Katagariáni jakožto nebezpečná zvířata musí být pod kontrolou. A jako při každé válce, ani v této nikdy nebyl skutečný vítěz.

Omegrion

„Přicházíme v míru, abychom šířili mír.“

Omegrion je rozhodovací shromáždění celé rasy zvěrolovců – zahrnuje jak Arkády, tak Katagariány a funguje jako jejich nejvyšší řídící orgán. V lidském světě představuje jeho obdobu Kongres.

Tvoří a prosazuje zákony společné pro všechny zvěrolovce, vymezuje tresty a řeší problémy ohrožující jejich rasu. Jeho členové mohou vyhlásit vražednou honbu – krevní pomstu na jakoukoliv osobu, kterou považují za hrozbu pro svůj svět.

V Omegrionu zasedá vždy vybraný vůdce – Regis, který všechny ostatní příslušníky rodu zastupuje (jeden katagariánský vlk, jeden arkádský vlk atd.). Zasedání jsou svolávána dle potřeby, neexistuje striktně daný harmonogram. Platí zde stejné pravidlo nedotknutelnosti každého zvěrolovce stejně jako v útočištích!

Zprostředkovatelem Omegrionu, který předsedá celému shromáždění je Savitar. Nikdo přesně neví, kdo nebo co je zač. Určitě však nepatří mezi zvěrolovce ani lidi a vládne silou, kterou není radno pokoušet.

Útočiště

„Přijď v míru, nebo odejdi v kusech.“

Každý člověk nebo divoké zvíře může jedno místo nazvat svým bezpečným útočištěm. Místo prosté štvaní, zabíjení a ubližování. Jenže bytosti, které denním světlem kráčí oděné zvířecí srstí, zatímco nocí naopak kůží lidskou dříve neměly žádné takové místo. Nikde jim nebylo přáno krátkého příměří v nekončící válce. A proto vznikla Limani, neboli útočiště, kam lidi i zvířata mohla přijít beze strachu o svůj život.

Získat postavení útočiště není snadné a nelze tak učinit z vlastního popudu. Stejně jako v dalších důležitých věcech ohledně zvěrolovců, hlavní slovo patří Omegrionu. Ten neoznamuje pouze vznik nového útočiště, ale také jeho přesné umístění a jaký rod zvířat bude za tuto mírovou půdu zodpovídat. Kromě New Orleans napříč celým světem najdeme několik dalších útočišť, které jsou kumulované zejména ve velkých městech.

Útočiště jsou obvykle veřejně dostupná místa jako např. noční kluby nebo bary, která očím civilistů přináší zdání všedního podniku, kam mohou přijít zapít své životní trable. Překvapivá však potom bývá klientela, která je z velké části tvořená velmi přitažlivými muži či ženami. Místnost plná žhavého testosteronu není zapříčiněná ničím jiným než přítomností širokého spektra ras – zvířata, temní lovci, Apolliti. Šelmy dokonce tolerují dajmony, pokud dodržují předepsaná pravidla. Vstoupit může jednoduše každý, pokud samozřejmě přichází v míru.

Zvířecím zástupcům temného světa jsou dle potřeby poskytnuta další zákoutí útočiště ukrytá před zraky nezasvěcených. Mimo jiné je to vlastní pokoj v obytném křídle, kde Katagariáni nemusí skrývat svou zvířecí podobu, veterinární či lékařské ošetření a péče, jídlo apod. Jedno poschodí je speciálně vyhrazené pro teleportaci, pokud bytosti z nějakého důvodu nechtějí či nemohou použít běžný vchod. Dostanete zde všechno, co potřebujete a nikdo nebude vyzvídat, odkud nebo proč jste přišli.

Proto, aby byla zachována nedotknutelnost každého útočiště existuje několik jednoduchých pravidel, za jejichž nedodržování každý návštěvník riskuje okamžité vyhoštění a v horším případě život.

Nikdy nesmíš vyvolat jakýkoliv konflikt nebo někomu vyhrožovat.
Nepřitahuj nežádoucí pozornost a nepoužívej své nadpřirozené síly v přítomnosti civilistů.
Dodržuj a respektuj lidské zákony.
Dajmoni se nesmí krmit v prostorách útočiště.

Pokud dojde k prozrazení temného světa před očima civilistů, následuje několik opatření zabraňujících vyvolání paniky, a ještě větší škody. Nejdůležitější je vymazání paměti každému člověku, který incident viděl. Tento úkol obvykle přebírají zkušení zvěrolovci dokonale ovládající svoje schopnosti. Určitě nechceme, aby kvůli nezkušenému zelenáčovi někdo nedopatřením zapomněl, že oheň pálí.

Temní lovci

"Jsme temní lovci."

"Jsme navěky mocní."

"Jsme navěky sami."

Dajmoni rychle zaplavovali zemi a rozpoutali hon na lidské duše, aby unikli prokletí vlastního tvůrce. Stali se hrozbou, kterou bylo potřeba eliminovat. Artemis, krásná ryšavá bohyně lovu a sestra samotného Apollóna, kvůli kterému započala celá šlamastika, nalezla nadějné řešení. Stvořila armádu s jediným úkolem – lovit dajmony a ochraňovat lidstvo. Stvořila Temné lovce.

Neverbovala ovšem každého sedláka, kterého potkala. Potřebovala pouze nejsilnější jedince, kteří budou schopni čelit Dajmonům a hlavně budou ochotní přijmout břímě nekonečné války. Proto musela být potencionálním temným lovcům těsně před smrtí učiněna nějaká hrozná křivda. Následkem toho jejich duše vydala výkřik tak hlasitý, že se rozléhal síněmi Olympu. Pokud výkřik zaslechla Artemis, přispěchala k umírajícímu a navrhla obchod. Výměnou za jediný akt pomsty na těch, kteří mu ublížili, jí musel přísahat věrnost a bojovat v jejím vojsku.

Artemis následně dotykem polapila jeho duši (zpravidla do medailonu) a přivedla jej zpátky k životu. Jemná a něžná bohyně samozřejmě nehnula prstem, aby své vojáky vycvičila. Touto úlohou pověřila vůbec prvního Temného lovce, kterého však sama nestvořila. Jeho pravý původ není nikomu znám, snad kromě nevídaných schopností, kterými vládne a přesahuje moc ostatních lovců. Jakmile nový přírůstek prošel tvrdým výcvikem, byl mu přidělen služebník a peníze, aby mohl pozornost upírat pouze k lovu Dajmonů.

Pouze samotná Artemis a hrstka dalších vědí, že stvoření lovců není opředeno pouze čistými úmysly. Toužila totiž získat zpátky dávného milence, kterého údajně milovala. Neměla však tušení, co tento pojem znamená a chtěla jej pouze ovládat, potřebovala nějakou páku. Věděla, že by nikdy nenechal trpět nevinné duše a stvořením Temných lovců proti němu získala hned několik špinavých výhod. Nakonec souhlasil, že převezme velení včetně výcviku její armády, což zahrnovalo také otročení Artemis. Hlavně v posteli.

Stíny

Nesmrtelnost je zavádějící. Prošpikuj Temného lovce celým zásobníkem a pouze jej pekelně naštveš. Usekni mu hlavu nebo vystav slunci a zůstane netečně ležet – mrtvý. Ale jelikož nemají žádnou duši, nepotká je stejný posmrtný osud jako ostatní. Stanou se Stínem.

Jako stíny jsou uvězněni mezi tímto a oním světem ve svých pozemských tělech, ale nemají žádnou skutečnou podstatu. To znamená, že se nemohou ničeho dotknout a nikdo je nemůže vidět. Hladoví, ale nikdy se nebudou moct najíst. Žízní, ale nikdy se nenapijí. Jsou odsouzení navždy kráčet světem a snášet neutuchající utrpení.

Osvobození Temného lovce

Panuje obecné povědomí o tom, že propustka ze služeb Artemis neexistuje, pokud lovec nechce převzít věčné utrpení jako Stín. Avšak někteří tvrdí, že bohyně byla nucena vytvořit kličku, kterou může lovce propustit a vrátit mu smrtelnost.

V čem spočívá? V navrácení duše, samozřejmě. Jediná možnost, jak lovci vrátit duši je zastavit tlukot jeho lidského srdce. Ano, lidského. Ještě předtím, než mu vůbec proženete kůl srdcem, musíte odčerpat všechny jeho síly Temného lovce, aby zůstala pouze lidská půlka jeho bytosti. Jak toho dosáhnout? Těžko říci, tahle část je pro každého individuální. Následně nějaké čisté milující srdce musí od Artemis získat medailon s danou duší a přiložit jej na místo, kudy byla vyňata. To symbolizuje znak dvojitého luku a šípu zdobící nějakou část těla lovce. Poté jej musí držet přiložený tak dlouho, dokud duše medailon neopustí a znovu nevstoupí do těla.

Duše v medailonu však vydává pekelný žár, který spálí kůži každého, kdo se jej dotkne. Pokud nezvládnete čelit bolesti a upustíte medailon dřív, než se duše zabydlí v těle, lovec se automaticky stává Stínem.

Jestli někdy proběhlo vrácení duše úspěšně nikdo netuší. Jednak tato metoda není téměř známá, a navíc představuje takové riziko, že většina Temných lovců jej nechce podstupovat.